Ústavní soud po skoro 20 letech používání D´Hondtovy metody zjednodušeně říká, že způsob její aplikace v ČR je protiústavní, neboť nerespektuje rovnost hlasů. Když se řekne A, mělo by se říct i B. Proběhly v rozporu s Ústavou všechny volby do Poslanecké sněmovny od roku 2002? Jak aplikovat D´Hondtovu metodu náhradním způsobem do doby, než Parlament najde shodu na lepším způsobu přepočtení hlasů na poslanecké mandáty?
Ústavní soud může říkat, kudy cesta nevede, ale konstruktivní řešení nesmí ani naznačit. Není dobré, pokud má někdo právo zbořit most, aniž by měl současně povinnost postavit aspoň dočasnou lávku. Část Ústavy tedy máme v rozporu s hodnotami demokracie, když dává soudu takto nerovné resp. přímo destruktivní kompetence. Budeme část Ústavy rušit?
Problém poměrného systému
Investujeme-li, hledáme rovnováhu mezi rizikem, potenciálem výnosu a likviditou (časem). Podobně v demokracii není nejvyšší prioritou 100% rovnost hlasů. Nechceme-li 4 krát za 2 roky chodit k volbám jako v Izraeli, potřebujeme systém, který vede k větší míře stability. Na straně druhé by nebylo vhodné zavést ryzí většinový systém, kdy vítěz bere vše.
D´Hondtova metoda Česku stabilní vlády nezajistila. Za 28 let existence České republiky jsme měli 15 vlád, z toho jen 3 zatím vládly celé 4leté funkční období. Samozřejmě žádná metoda nemůže na 100% zajistit stabilitu vlád, podobně jako žádný volební systém nemůže na 100% zajistit rovnost všech hlasů. Ale existuje lepší způsob, než který nyní máme.
Koaliční volební systém
Zkusme si představit systém, který se používá při prezidentské volbě s tím, že by nešlo o souboj jednotlivců, který rozděluje, ale o soutěž koalic, která by vedla k hledání spojenců.
Dejme tomu, že výsledek voleb by byl následující (příklad nevyjadřuje mé preference):
Koalice centristů 33%
Koalice levicová 27%
Koalice pravicová 15%
Koalice konzervativní 12%
Pro zajištění stability vlády by se v klasickém většinovém systému vzaly do druhého kola voleb první dvě koalice a vítězná koalice by „brala vše“. To je pro řadu lidí, kteří vyrůstali v rovnostářském systému, nepřijatelná varianta. Nejsme v USA, kde ve volební ruletě mohou být těsné výsledky v jednotlivých státech, ale moc nakonec koncentruje jedna strana.
Je ale možné uvažovat o tom, že první 2 koalice, které v příkladu získaly celkem 60% hlasů, by dostaly rovnoměrně přidělené mandáty v Poslanecké sněmovně. Volebnímu zisku 33% by ve Sněmovně odpovídalo 110 poslanců a koalice s 27% by měla 90 poslanců.
Spravedlnost pro méně úspěšné
Co se stalo s prezidentskými kandidáty, kteří prohráli v klasickém většinovém systému? Kde jsou dnes pánové Drahoš, Fischer nebo Hilšer? V Senátu. Nechci říct, že Senát má plnit funkci odkladiště pro poražené. Bez souhlasu Senátu nelze přijímat některé důležité změny. Proto je vhodné, aby v Senátu vykonávala kontrolní funkci určitá opozice.
V koaličním volebním systému by roli této opozice mohly hrát koalice, které v modelovém příkladu skončily na třetím a čtvrtém místě. Volebnímu zisku 15% by odpovídalo 45 senátorů a poslední koalice s volebním ziskem 12% by měla zastoupení 36 senátorů.
Poměrné zastoupení v Parlamentu jako celku
Za 25 let existence Senátu jsme si zvykli uvažovat v určitých mantinelech. Senát máme ve škatulce většinového systému. Fakticky ale Senát nemá tu výhodu většinového systému, že by v něm byly pouze 2 uskupení, z nichž to silnější by mohlo vyjádřit důvěru vládě.
Dále jsme si zvykli oddělovat volby do Poslanecké sněmovny jako ty důležité, kde je volební účast třeba přes 60% a méně významné volby do Senátu, kde ve 2. kole bývá účast pod 15%. Není zde nerovnost, když poslanec musí získat např. 30 tisíc hlasů a senátor 10 tisíc?
Navržený koaliční volební systém kombinuje výhody většinového a poměrného volebního systému, zatímco náš stávající systém voleb kombinuje jejich nevýhody. Poměrné zastoupení by koalice měly v Parlamentu jako celku (110, 90, 45 a 36 mandátů), ale v jednotlivých komorách Parlamentu by koalice netříštily síly.
Přitom při důležitých změnách zákonů (např. ústavních) by koalice musely spolupracovat. Jednotlivá koalice by navíc nemohla znamenat vládu jednoho muže, neboť by musela být vytvořena aspoň ze dvou stran nebo hnutí. Pokud by se koalice rozpadla a znamenalo by to předčasné volby, mohla by ztratit nárok na státní příspěvky v řádu stamiliónů korun. To by lídry stran mělo vést k hledání konsensu.
